Historičtí vládci Íránu

Írán je země s neuvěřitelně bohatou historií. Dnešní návštěvníci Íránu mohou obdivovat barevné mešity, karavanseráje v pouštích, středověké hrady z písku i zoroastrijské chrámy. Jaká byla Perská říše v minulosti a kdo jí vládnul?

Mešita Masjed-e Imam

Mešita Masjed-e Imam

Masjed-e Imam Mosque

  

Autor: Monika Hrdinová

Isfahán, Írán

Model: Canon PowerShot G10

Ohnisková vzdálenost: 24978/1000 mm

Doba expozice: 1/125 s

Clona: f/8

ISO: 80

Datum pořízení: 29. 09. 2010

Fotogalerie

ELAMITÉ

(cca 2400 – 539 př. n. l.)

První organizované osídlování území dnešního Íránu začalo
v Elamu – nížinné oblasti dnešní íránské jihozápadní provincie Khuzestán. Elam ležel blízko Mezopotámie a její velké sumerské civilizace, jejíž vlivy byly v Elamu výzmané. Elamité budovali města a zikkuraty (stavby typu Babylonské věže). Tato civilizace dosáhla svého vrcholu ve 12. století př. n. l., kdy Elamité ovládali většinu území, která je dnes známá jako západní Írán, údolí řeky Tigris a pobřeží Perského zálivu. Zmocnili se i Chammurapiho babylonské stély. Elamité měli osvícený federální systém vlády umožňující různým státům vzájemně vyměňovat si přírodní zdroje unikátní pro ten který stát. Věřili v panteon bohů. Súsy, hlavní město Elamu, se v roce 539 př. n. l. staly cennou kořistí Achaimenovců.

MÉDOVÉ

(cca 612 – 550 př. n. l.)

Médové, kteří se již podíleli na migraci indoevropských kočovníků, se v oblasti Íránské náhorní plošiny stávali důležitou regionální mocností současně s úpadkem Elamu. Médové si jako svou metropoli ustanovili město Ecbatana, dnes pohřbené pod městem Hamadan. Utvořili koalici
s Babyloňany a v roce 612 př. n. l. dobyli hlavní město Asyřanů, Nineveh. Médové jako první podlehli ambicím Kýra Velikého.

ACHAIMÉNOVCI - tzv. I. PERSKÁ ŘÍŠE

(cca 550 – 330 př. n. l.)

V 7. století př. n. l. král jednoho z perských kmenů, Achaiménos, vytvořil a sjednotil stát v jižním Íránu a pojmenoval ho po sobě. Tento stát se pak stal PRVNÍ PERSKOU ŘÍŠI. Jeho 21letý pravnuk, Kýros II. (později známý jako Kýros II. Veliký), usedl na trůn v roce 559 př. n. l.
– v době, kdy byla říše na vzestupu. Již v roce 550 př. n. l. s početnou vojenskou silou ochránil svého praděda v bitvě u Pasargadae a ukončil tak éru Médské říše. Během 11 let rozšířil území své říše na západ o oblasti dnešního Turecka, na východ o dnešní Pákistán a nakonec přemohl také Babylóňany. Podrobená území a národy však neutiskoval, naopak. Jeho prohlášení
o respektování tradic, zvyků a náboženství jednotlivých národů v jeho říši může být považováno
za první deklaraci lidských práv a svobod. Jako své hlavní město ustanovil Pasargadae.

Za účelem co nejrychlejšího předávání informací nechal Kýros II. Veliký v říši vybudovat síť silnic – nejdelší z nich byla tzv. Královská cesta mezi Sardami a Súsami (jedno z hlavních měst). Jejích více než 100 odpočívadel nabízelo ubytování a zásoby. Jízdní poslové achaiménovských králů se hnali Královskou cestou dlouhou 2600 km s ústními či písemnými zprávami za 9 dní!

V roce 525 př. n. l. Kýrův syn, Kambysés, úspěšně vedl výpravy dále na západ až do oblastí dnešní Lybie. V roce 518 př. n. l. usedl na trůn Dáreios I. (Veliký) a započal stavbu bezesporu největšího odkazu Achaiménovské říše – město Persepolis, které se pak stalo hlavním městem. Toto dílo dále rozvíjeli i jeho následovníci – králové Xerxes I. (v roce 480 př. n. l. porazil Sparťany v bitvě u Thermopyl), Artaxerxes I, Dáreios II, Artaxerxes II. a III., a to po období více než 150 let.

Achaiménovští králové věřili, že vládnou z milosti boha zvaného Ahura Mazda, nejvyššího božstva zoroastrijců neboli zoroastrovců, který žádal, aby byli snášenliví a spravedliví. Tato pragmatická politika sjednotila velkou část tehdy známého světa. Získávala si loajalitu a tribut králů a zároveň nabízela svým poddaným bezpečí.

Významní Achaiménovští králové

• Kýros II. (Veliký) – 559 – 530 př. n. l.
• Kambysés – 529 – 522 př. n. l.
• Dáreios I. (Veliký) – 522 – 486 př. n. l.
• Xerxes I. – 486 – 465 př. n. l.
• Artaxerxes I. – 465 – 425 př. n. l.
• Dáreios II. – 424 – 405 př. n. l.
• Artaxerxes II. – 405 – 359 př. n. l.

Významné památky z Achaiménovské doby

• Persepolis
• Pasargadae
• Hrobka Kýra Velikého v Pasargadae
• Naqsh-e Rostam - skalní hrobky achaiménovských králů Dáreia II., Artaxersese I., Dáreia I.
  a Xerxese I. (zleva doprava)

Peršané

Peršané byli Árjové, indoevropští kočovníci, kteří přišli před rokem 1000 př. n. l. ze Střední Asie (Írán znamená „země Árjů“). Achaiménovci nazývali sami sebe Peršany i Árji, své říši však nedali žádné jméno. Řekové ji nazývali Persie, podle domoviny Achaiménovců – Pársy.

Zoroastrismus

Kolem roku 1000 př. n. l. prorok Zarathustra (řecky Zoroaster) kázal o svém zjevení: Mezi uctívanými bohy existuje nejvyšší božstvo – Ahura Mazda. Tento stvořitel všeho, co je dobré, vyzývá lidi, aby se připojili ke kosmickému boji proti zlu. Zoroastrismus, ve své podstatě monoteistický, byl v Íránu nejvlivnějším náboženstvím až do příchodu islámu v 7. století n. l. Jeho koncepce nebe a pekla, andělů, vzkříšení a posledního soudu možná ovlivnily učení jiných náboženství.

ALEXANDR VELIKÝ / SELEUKOVCI

(cca 331 – 129 př. n. l.)

Když Alexandr Makedonský Veliký dobyl v roce 330 př. n. l. Perskou říši, zachoval styl vlády Achaiménovců, jež obdivoval. Po jeho smrti o pouhých 7 let později ovládl říši jeho generál Seleukos, jehož nástupci postupně ztratili moc ve prospěch Parthů.

PARTHOVÉ – tzv. II. PERSKÁ ŘÍŠE

(cca 247 př. n. l. – 224 n. l.)

Parthové, pocházející ze stepí na východ od Kaspického moře, vybudovali stát často nazývaný jako DRUHÁ PERSKÁ ŘÍŠE. Obchodovali s Čínou a bojovali proti Římu, aby získali kontrolu
nad Sýrií, Mezopotámií a Arménií. K tomu využívali pověstné jízdní lučištníky, kteří byli obávaní pro své smrtící zacílení zezadu – tzv. „parthskou střelu“. Přestože Parthové byli osvícenější
a zaznamenali veliký pokrok v architektuře a umění než mnoho jiných dynastií, které přišly po nich, z jejich doby se dodnes zachovalo jen málo. Jejich metropolemi byla města Rey a Ktésifón (dnešní Irák).

Významní Partští králové

• Mithridates – 171 – 138 př. n. l
• Mithridates II. – 123 – 88 př. n. l.

SASÁNOVCI

(cca 224 – 642 n. l.)

Dynastie byla založena rodinou s Pársy, kolébky Achaiménovců. Sasánovci už nazývali svou říši Írán. S úpadkem Říma se tato říše stala nejrozsáhlejší na světě. Prohlásili zoroastrismus za státní náboženství a podporovali vznešené umění a architekturu. Jejich hlavními městy byly Firuz Abad, později Ktésifón.

Významní Sasánovští králové

• Ardašír I. – 224 – 241 n. l.
• Šapúr I. – 241 – 272 n. l.
• Šapúr II. – 310 – 379 n. l.
• Khusro II. – 590 – 628 n. l.

Významné památky z doby Sasánovců

• Naqsh-e Rostam - skalní reliéfy kolem hrobek achaiménovských králů
• Naqsh-e Rajab – skalní reliéfy zachycující výjevy z vlády achaiménovských králů Ardašíra I.
  a Šápúra Velikého
• Ateshkadeh-ye Isfahan (Chrám ohně) v Isfahánu

ARABOVÉ

(cca 642 – 945 n. l.)

Arabské armády šířící islám jako novou víru, rychle sesadili z trůnu sasánovskou dynastii oslabenou dlouhodobým konfliktem s křesťanskou Byzancí. Perský model výkonné administrativy naučil Araby spravovat jejich rozpínající se říši.

SÁMÁNOVCI

(cca 874 – 999 n. l.)

Rodina Sámánovců, domácí íránská dynastie, vytvořila poloautonomní království pod arabským chalifátem. Jejich metropole Buchara v dnešním Uzbekistánu vzkvétala jako centrum umění a věd ve splynutí muslimské víry a perské kultury. Samánovci rovněž oživili perský jazyk.

VLÁDCI Z VÝCHODU

(cca 999 – 1502 n. l.)

Kočovníci postupující ze Střední Asie na západ přijali islám i vliv perské kultury. Jejich vládu
v Íránu, představovanou GHAZNOVCI (962 – 1140 n. l.) a SELDŽUKY (1051 – 1220 n. l.), vyhladilo ve 13. století násilné tažení MONGOLŮ napříč Asií. Znovu na konci 14. století založil Tímúr, turkotatarský muslim, vlastní dynastii – TIMURIDŮ (1380 – 1502) s hlavními městy
v Samarkandu, Heratu a Kazvínu.

Významné památky z doby Seldžuků

• Mešita Masjet-e Jameh („Páteční mešita“) v Isfahánu (11. století)

SAFÍOVCI – tzv. III. PERSKÁ ŘÍŠE

(cca 1502 – 1736 n. l.)

Dynastie, která odvodila své jméno od súfíjského řádu ze severozápadního Íránu, ustanovila šíitský islám jako státní náboženství, a to v přímém protikladu k sunitské osmanské říši. Safíovci znovu sjednotili zemi a podporovali obrodu architektury, poezie a umění. Nebývalý rozkvět zažila např. perská miniatura. Safíovští panovníci pomáhali vytvořit moderní představu o tom, co znamená být Íráncem. Bojovali proti Uzbekům a Osmanům. Jejich hlavním městem byl Tabríz, později Kazvín.

Říše dosáhla svého vrcholu za vlády čtvrtého panovníka, Šáha Abbáse I. Velikého (1587 – 1629). Vojenských úspěchů dosáhl především reformou vojska, kdy využil rad anglického dobrodruha Roberta Shirleyho. Vojsko nebylo tvořeno už jen jízdou, ale také dělostřeleckými jednotkami a pěšími jednotkami vyzbrojenými mušketami. Podařilo se mu tak pokořit Turkmeny
i Osmany a vytvořil tak to, co je dnes považováno za TŘETÍ PERSKOU ŘÍŠI.

Jako své hlavní město si zvolil Isfahán, které nechal přestavět k obrazu svému a zažilo tak svůj největší rozkvět. Počet obyvatel v té době byl prý až 600 tisíc. Evropské mocnosti se na Persii začaly dívat jako na trh. Po smrti Abbáse I. začala říše upadat a v roce 1722 vtrhli do země Afghánci.

Významní Safíovští králové

• Ismail Savafi – 1502 – 1524 n. l.
• Tahmásp – 1524 – 1576 n. l.
• Abbás I. (Veliký) – (1587 – 1629)

Významné památky z doby Safíovců

• Bazar-e Bozorg v Isfahánu
• Náměstí Imam Square (Naqsh-e Jahan Square) v Isfahánu
• Mešita Masjed-e Imam (Imam Mosque) v Isfahánu
• Mešita Masjed-e Sheikh Lotfollah (mešita Šejka Lotfolláha) v Isfahánu
• Ali Qapu Palace (Palác Ali Qapu – „Alího brána“) v Isfahánu
• Chehel Sotun Palace (Palác „čtyřiceti sloupů“) v Isfahánu
• Hasht Behest Palace (Palác „osmi rájů“) v Isfahánu
• Mosty přes řeku Zayandeh v Isfahánu: Si-o-Seh Bridge, Chubi Bridge, Khaju Bridge
• Jolfa – arménská čtvrt v Isfahánu: katedrála Vank (Kelisa-ye Vank), Betlémský kostel
  (Kelisa-ye Bethlehem)
• Manar Jomban – Shaking Minarets (Kývající se minarety) v Kaladynu u Isfahánu
• Hazrat-e Masumeh – mešita a svatyně Fátimy, sestry imáma Rézy - Komm (druhé nejsvětější místo v Íránu, hned po mešitě imáma Rézy v Mashadu)
• Bagh-e Tarikhi-ye Fin (Zahrada Fin) - Kašán

NÁDIR ŠÁH (1736 – 1747)

Nádir Šáh byl brilantní vojevůdce, zakladatel dynastie AFŠÁROVCŮ a jeden z největších perských dobyvatelů. V roce 1729, ve službách safíovského panovníka Tahmáspy II., porazil afghánská vojska, která zemi okupovala osm let. Vojenské neúspěchy samotného vladaře v zemi vzbudily všeobecnou nespokojenost, čehož Nádir využil ve svůj prospěch, zbavil vládce trůnu, dosadil jeho osmiletého syna Abbáse III. a sám se stal jeho regentem. V roce 1736 sám sebe korunoval
na šáha, podobně jako Napoleon. Lze jej považovat doslova za vojenského megalomana.

Když do země v roce 1722 vtrhli Afghánci, ukradli mnohé poklady a poslali je do Indie. Po svém dosednutí na trůn v roce 1736 vyslal Nádir Šáh posly s žádostí o navrácení těchto pokladů. Když jejich přesvědčovací dovednosti nestačily, jako důkaz, že to s vrácením pokladů myslí vážně, poslal v roce 1738 do Indie vojsko. Klenoty jako drahokamy vykládaný tzv. Paví trůn a drahocenné diamanty, Kuh-e Nur (Hora světla) a Darya-e Nur (Moře světla), se navrátily zpět. Paví trůn i diamant Kuh-e Nur lze nyní spatřit v Tehránu v Národním muzeu klenotů. Darya-e Nur skončil v loupeživých prstech koloniálních Britů a dnes je uzamčen v Londýnské věži. V roce 1747 byl Nádir Šáh zavražděn a jím obnovená perská říše se opět rozpadla.

DYNASTIE ZAND (1750 – 1795)

V roce 1750 se zmocnil trůnu Lór ze západního Íránu – Karim Chán Zand (1750 – 1779).
Na rozdíl od svého předchůdce neměl zájem o válčení. Hlavní město přemístil do Šírázu, který přebudoval s cílem vybudovat město, které by dokázalo konkurovat Isfahánu Šáha Abbáse I.
V Šírázu nechal vystavět působivou pevnost Arg-e Karim Khan a mešitu Masjed-e Vakil.

Významní Zandští králové

• Karim Chán Zand – 1750 - 1779 n. l.
• Lotf alí Chán – 1779 – 1795 n. l.

Významné památky z doby Zandu

• Bagh-e Eram (Zahrada Eram) – Šíráz
• Aramgah-e Hafez (Hrobka básníka Haféze) - Šíráz
• Aramgah-Sádí (Hrobka básníka Sádího) – Šíráz
• Arg-e Karim Khan (Pevnost Karima Chána) – Šíráz
• Masjed-e Vakil (Mešita Vakil) – Šíráz
• Aramgah-e Shah-e Cheragh (Mauzoleum Krále Světla) – Šíráz

KADŽÁROVCI (1795 – 1925)

Kadžárovská dynastie byla pro Írán katastrofou. Říše a vliv budované na území více než dva tisíce let byly zpochybněny během pouhých několika dekád. Po smrti Šáha Karima Chána v roce 1795 sjednotil Agá Mohammad Chán Kadžáry, převzal kontrolu nad zemí od posledního zandského vládce Lotfa Alího Chána a vytvořil nové hlavní město ve vesnici s názvem Teherán. O rok později byl však zavražděn vlastními sluhy. Plány jeho nástupců obnovit slávu Persie narážely
na zájmy Ruska a Británie. Rusko chtělo získat přístup k Perskému zálivu a Británie mu v tom zase chtěla zabránit. Kadžárovské panovníky čekaly porážky v rusko-perských válkách, které vedly
ke ztrátám cenných území a rostoucí hospodářské závislosti na Británii.

Za vlády Fáta Alího Šáha (1797 – 1834) se Rusko zmocnilo Gruzie, Azerbajdžánu, východní Arménie a Daghestánu. Jeho následovník Násir al-Din Šáh se zase více zaměřoval na sběratelství umění, výstavbu muzeí a trávení času se svými početnými manželkami. Zplodil stovky princezen, které si mohly z vládní pokladnice brát podle libosti. Rusi se tak nevyhnutelně mohli uplatňovat své nároky v severu Íránu, zatímco Britové na jihu země. Kadžárovští šáhové utráceli za luxus tolik (např. teheránský Palác Golestan), že k tomu, aby byl zajištěn neustálý přísun takového zboží, museli ukvapeně rozprodávat státní majetek.

Zahraniční obchodníci měli z nákupů opravdu radost! Jeden notorický příklad hovoří za vše: Šáh Násir al-Din se pokusil prodat výhradní práva na těžbu všech íránských ekonomických zdrojů (včetně bank, dolů a železnic) za jednorázovou sumu £40.000, následovanou dalšími ročními splátkami ve výši £10.000 po dobu 25 let! Byl však donucen tento obchod zrušit, jakmile
na veřejnost pronikla zpráva o této absurditě. A když noviny zmařily jeho záměr prodat tabákový monopol, nespokojenost překypěla v revoltu. V roce 1906 byl Šáh Muzaffar al-Din (1896 – 1907) donucen ustanovit první parlament, první Majlis, a konstituční monarchii. Toto vešlo do historie jako Konstituční revoluce.

V obavách, že takto nápomocný šáh začíná být oslabován, jej Rusko přesvědčilo ustoupit od svých slibů. Parlament Majlis byl atakován dělostřelectvem a v roce 1908 byl zaveden trest smrti a nastolen diktátorský režim pod vedením jeho syna, nelítostného Šáha Mohammeda Alího.
To ovšem vedlo v roce 1909 k povstání v Tabrízu a diktátor musel abdikovat ve prospěch svého nedospělého syna. Rozruch brzy ustal a v roce 1911 Šáh Ahmad (1909 – 1925) v tichosti zrušil druhý Majlis. Během 2. světové války okupovali části Íránu jak Britové, tak Rusi, zatímco Turci pustošili severní křesťanské oblasti.

Inspirován novým režimem v Rusku, se Gilan (západ Kaspického moře) v roce 1920 odtrhl jako Sovětská republika pod vedením Kučuk Chána. Slabý kadžárovský šáh nebyl schopen reagovat
a Britové dosadili charismatického vojenského důstojníka Rézu Chána, jenž pohotově převzal Gilan zpět a následně Šáha Ahmada ze země vyhnal.

Významní Kadžárovští králové

• Agá Mohammad Chán – 1795 – 1796 n. l.
• Fát Alí Šáh – 1797 – 1834 n. l.
• Násir al-Din Šáh 1848 – 1896 n. l.

Významné památky z doby Kadžárovců

• Bagh-e Naranjestan a Naranjestan Palace (Zahrada a Palác Naranjestan) – Šíráz
• Masjed-e Nasir-ol-Molk (Mešita Násir-ol-Molk) – Šíráz (konec 19. století)
• Mešita Agha Bozorg – Kašán (polovina 19. století)

DYNASTIE PÁHLAVÍ (1925 – 1979)

Od okamžiku, kdy Réza Chán v roce 1921 prakticky ukončil éru vlády dynastie Kadžárovců, byl králem Persie, avšak nebyl k tomu nikdy korunován. Původně sice ustanovil předsedu vlády,
ale už v roce 1923 se této role ujal sám a o dva roky později sám sebe korunoval perským králem, po vzoru Napoleona, jako první šáh dynastie Páhlaví. Réza Šáh, jak později vešel ve známost, si zadal nelehký úkol: podobně jako jeho soused Mustafa Kemal Atatürk v Turecku, i on chtěl přivést Írán do 20. století zmodernizovaný. Vzdělanost, dopravní infrastruktura, zdravotní systém, průmysl i zemědělství byly silně zaostalé.

Podobně jako Atatürk, Réza Šáh usiloval o zlepšení postavení žen, což vyvrcholilo jeho zákazem nošení čádoru na veřejnosti – podobně jako jeho turecký soused i on trval na nošení oděvů západního stylu a začal bourat postavení náboženské obce. Bohužel, Rézovi chyběla Atatürkova elegance při provádění takových razantních změn a svými edikty si vytvořil řadu nepřátel. Některé ženy tyto změny přivítaly, ale jiné je akceptovat nedokázaly. Ještě dnes někteří starší Íránci vzpomínají, jak jejich matky nevycházely z domova po šest let, protože se bez čádoru styděly vyjít na ulici.

Přestože během 2. světové války byl Réza oficiálně neutrální, jeho tichá podpora nacistů odhalila Rusům a Britům dost na to, aby ho v roce 1941 donutili odejít do exilu do Jihoafrické republiky, kde pak o tři roky později zemřel. Britové zajistili jeho 22letému synovi, Mohammadu Rézovi, aby nastoupil na jeho místo. Na Teheránské konferenci v roce 1943 podepsali Britové, Rusové a USA tzv. Teheránskou deklaraci, která zaručovala nezávislost Íránu. Mladý Mohammad Réza získal absolutní moc pod silným britským vlivem. Do té doby Anglo-íránská ropná společnost (později British Petroleum) inkasovala petrodolary po milionech a stále častěji se ozývaly hlasy pro to, aby byla znárodněna.

Když byl pak v roce 1951 stávající předseda vlády Ali Razmara zavražděn, 70letý nacionalista Mohammad Mossadegh, lídr Národního hnutí, Britsko-íránskou ropnou znárodnil. V roce 1953 ho však Britové a USA sesadili a následně začali výrazně podporovat šáha Rézu v projektu sociální a ekonomické modernizace, přezdívaném „Bílá revoluce“, neboť zde byl záměr o změny bez krveprolití. Mnoho Íránců na tuto dobu rádo vzpomíná, a to díky reformám, včetně další emancipace žen a vzestupu vzdělanosti. Avšak pro konzervativní obyvatelstvo, zejména na venkově, tyto reformy byly příliš rychlé. Náboženská obec, islámští znalci koránu – tzv. ulema, měli rovněž výhrady proti pozemkovým reformám, které je zbavovaly práv, a volebním reformám, které umožňovaly právo volit nemuslimům.

V roce 1962 se objevil Ayatollah Ruhollah Khomeini, tehdy žijící v Kommu, jako představitel šáhovy opozice. V roce 1964 schválil šáh návrh zákona zaručující americkým vojákům v Íránu plnou imunitu proti uvěznění. Khomeini na to reagoval prohlášením, že „šáh tímto zredukoval íránský lid na nižší úroveň než je americký pes, protože když Američan přejede psa v Americe, bude za to žalován, když ovšem Američan přejede Íránce, nic se mu za to nestane“. Šáh na to zareagoval vyhoštěním Khomeiniho, který uprchl nejprve do Turecka a následně do Iráku. Šáh sice přiblížil Írán světu, to ale uvnitř země podporovalo ty, kteří šáha viděli jako rozhazovačného, což přerůstalo do manifestací a hlasů pro opozici.

Paradoxně, doba ropné cenové revoluce v roce 1974, rovněž přispěla k šáhově nepopularitě. Během pouhého jednoho roku vyskočil příjem z ropy ze 4 miliard USD na 20 miliard USD. Převážnou většinu tohoto nově nabytého bohatství však šáh utratil za nákup amerických zbraní, které pak zůstaly ležet zapomenuty v poušti. Když pak nastala světová recese, ceny ropy se propadly a několik plánovaných sociálních reforem muselo být zrušeno. Veřejnost byla pobouřená.

ISLÁMSKÁ REVOLUCE V ÍRÁNU

Od počátku nástupu dynastie Páhlaví doutnal v zemi vzdor, který příležitostně přerůstal do násilností. Studenti chtěli rychlejší reformy, vroucí muslimové si zase přáli návrat zpět před uskutečňovanými reformami. A všichni útočili na Páhlavího eminentní spotřebu. Opozice vzešla z volnomyšlenkářských komunistů a islámských skupin, jejichž společným cílem a snahou bylo šáha sesadit. V exilu setrvávající Khomaini byl inspirativní postavou, přesto na rozdíl od všeobecné představy Íránců to byli jiní, kdo dali věci do pohybu.

Prominentem byl Ayatollah Mahmoud Taleqani, oblíbený islámský reformista, jehož názory byly daleko méně fundamentalistické než Khomeiniho. Tak jak zkomírala ekonomika pod Šáhovým vedením po nezvládnutí ropného boomu, narůstalo sebevědomí opozice, která organizovala masové pouliční demonstrace a malé sabotáže. Šáh neváhal proti tomuto použít brutální sílu a jeho bezpečnostní složka Savak si vysloužila děsivou reputaci pro mučení a zabíjení. V listopadu 1978 Šáh zavedl stanné právo a stovky demonstrantů v Teheránu, Kommu a Tabrízu byly zabity.

Dlouhotrvající podpora Američanů začala ochabovat a v prosinci téhož roku ustanovil zoufalý Šáh ministerským předsedou veteránského opozičního politika Shapura Bakhtiara. To však nefungovalo. 16. ledna 1979 Šáh Réza Páhlaví a jeho třetí žena, Farah Diba, uprchli ze země. Šáh zemřel v Egyptě v roce 1980. Komeiniho časté výstupy na íránské BBC z něj učinily spirituálního lídra opozice.

Od 77letého Komeiniho však nikdo neočekával, že by mohl zaujmout roli vůdce po uprchlém Šáhu Rézovi. Mýlili se však. Při svém návratu do Íránu 1. února 1979 přednesl rozjásanému davu svou vizi nového Íránu – Írán bez zahraničního vlivu a věrný islámu: „Od teď jsem to já, kdo ustanovuje vládu“.