ObrázkyDemokratická republika Kongo je nechvalně proslulá dlouholetými občanskými konflikty a válkami. Zejména v provinciích Severní Kivu a Jižní Kivu se běžným stalo hromadné znásilňování žen, dívek i dětí.
/Goma/afrika-kongo-demokraticka-republika-kongo-goma_MG_0550 kopie 2.jpg&fltr[]=wmi|http://www.obrazkyzcest.cz/img/watermark.png||80|1|50|100 "Sirotčinec Tchukudu Kids, Goma")
Sirotčinec Tchukudu Kids
Sirotčinec Tchukudu Kids
Mladší děti jedí na zemi. U stolu by se k jídlu dostaly jen těžko...
Autor: Monika Hrdinová
Goma, provincie Severní Kivu, Demokratická republika Kongo
Model: Canon EOS 5D
Ohnisková vzdálenost: 28/1 mm
Doba expozice: 1/125 s
Clona: f/4
ISO: 800
Datum pořízení: 01. 10. 2012
Denní realita - znásilnění
Tento nečestný způsob války si osvojily snad všechny ozbrojené skupiny a rebelové operující v této oblasti, dokonce i samotní konžští vojáci. Existují dokonce záznamy o tom, jak velitelé konžské armády nařizovali svým vojákům, aby znásilňovali ženy - viz BBC.
Ve vesnici Masisi vzdálené od Gomy přibližně 70 km bývá denně znásilněno průměrně 11 žen. Zdravotní péče na venkově prakticky neexistuje. Oběti často vypovídají, že během útoku ztratily vědomí. Fyzické následky jsou drastické, přesto jedinou jejich dostupnou medicínou je tradiční léčitelství. A šrámy na duši po takovém zážitku se už nezabývá nikdo. Přitom posttraumatický zážitek bývá tím nejtěžším, s čím se postižená žena či dívka musí vyrovnat. Ty, které znásilnění (často velmi brutální) přežily, bývají svými manželi a rodinami zavrženy, opuštěny a donuceny k odchodu. Společnost je odmítá. Nemají však kam jít. A nejvíc tím samozřejmě trpí děti.
Poté co se v provincii Severní Kivu stalo znásilňování žen každodenní realitou, byly místní ženy donuceny omezit své aktivity venku na polích. Zemědělská produkce se tím výrazně snížila. Strach žen ze znásilnění přinesl hlad a děti začaly trpět podvýživou. Rodiny přestaly posílat své dcery do škol, aby je nevystavovaly riziku přepadení. Kvalita života žen tak silně poklesla. Mnohé ženy v dlouholetých konfliktech přišly o své muže. Přibylo vdov, sirotků a opuštěných dětí. Ocitají se na ulicích měst nebo přežívají na okrajích vesnic a v přilehlých lesích, kde jim hrozí další násilné incidenty. Jejich vesnice jsou neustále terorizovány stejnými ozbrojenými bandmi a je velmi pravděpodobné, že i když se vrátí domů, jejich hrozivý zážitek se bude brzy opakovat.
Některé ženy našly dočasné útočiště v uprchlických kempech a jsou zcela závislé na pomoci humanitárních organizací. I ty zde však čelí ozbrojeným útokům ze strany rebelů. Během posledního incidentu v listopadu 2012, kdy Gomu obsadili tutsijští rebelové (původem ze Rwandy) zvaní “M23”, se ve městě objevilo minimálně 720 dalších dětí bez doprovodu a v okolních uprchlických kempech přibylo téměř 80 znásilněných žen.
Nyiragongo - časovaná bomba
/Goma/afrika-kongo-demokraticka-republika-kongo-goma_MG_0468 kopie.jpg&fltr[]=wmi|http://www.obrazkyzcest.cz/img/watermark.png||80|2|50|100 "Nyiragongo, Goma")
Munigi - místo erupce
Munigi - místo erupce
Munigi je okrajová část Gomy. Právě na tomto místě začala dne 17. 1. 2002 zákeřně vytékat ze země láva z cca 30 km vzdálené sopky Nyiragongo (na horizontu). Zemřelo přes 500 lidí...
Autor: Monika Hrdinová
Goma, provincie Severní Kivu, Demokratická republika Kongo
Model: Canon EOS 5D
Ohnisková vzdálenost: 28/1 mm
Doba expozice: 1/400 s
Clona: f/9
ISO: 250
Datum pořízení: 01. 10. 2012
Jak se žije sirotkům v Gomě?
V roce 2007 založilo několi pastorů a farářů v oblasti okolo vesnice Masisi v Severním Kivu sirotčinec – centrum pro sirotky a opuštěné děti. Vzhledem ke špatné bezpečnostní situaci v tomto teritoriu byli v roce 2008 sirotci přemístěni do Gomy. V té době se jednalo o 12 dětí a v Gomě byl pro ně připraven pronajatý domek. Všechny děti začaly chodit do základní školy. V únoru 2009 byl sirotčinec v rámci Gomy přestěhován na jiné místo, kde působí dodnes (čtvrť Katoyi, Karisimbi Commune).
/Goma/afrika-kongo-demokraticka-republika-kongo-goma_MG_0543 kopie 2.jpg&fltr[]=wmi|http://www.obrazkyzcest.cz/img/watermark.png||80|2|50|100 "Sirotčinec Tchukudu Kids, Goma")
Sirotčinec Tchukudu Kids
Sirotčinec Tchukudu Kids
Orphanage
Děti s ředitelem centra před starým pronajatým domkem. Dnes už děti bydlí ve vlastním, nově postaveném domku.
Autor: Monika Hrdinová
Goma, provincie Severní Kivu, Demokratická republika Kongo
Model: Canon EOS 5D
Ohnisková vzdálenost: 24/1 mm
Doba expozice: 1/500 s
Clona: f/8
ISO: 640
Datum pořízení: 01. 10. 2012
Tchukudu Kids
Dnes centrum sdružuje 50 dětí. Posledních šest opuštěných dětí bylo přijato do zařízení po rebeliích, které se v Gomě udály 20. listopadu 2012. Vedení sirotčince zatím stále čeká, zda se objeví nějací jejich přeživší příbuzní. Z tohoto počtu je 28 dětí umístěno v rodinách, které nabídly svou pomoc. Kromě ředitele centra, pana Kizungu, se o děti starají další tři muži a dvě ženy. Nově nazvali své centrum "Tchukudu Kids" a to podle dopravního prostředku tchukudu, jakési po domácku vyrobené dřevěné dvoukolky typické právě pro Gomu, která je symbolem odvahy nezlomných chudých lidí a jejich snahy o lepší život v místních neuvěřitelně složitých podmínkách.
Děti v centru dnes pocházejí z různých oblastí země (např. z Walikale, Masisi a Rutshuru v provincii Severní Kivu a z Kalehe a Idjwi v provincii Jižní Kivu). Nejmladšímu dítěti v centru jsou 4 roky, nejstarší má 13 let. Jsou tu děti, jejichž rodiče zemřeli, jsou pohřešovaní nebo jsou vlivem místních válek a ozbrojených konfliktů tak chudí, že se o děti nemohou starat. Matky 44 dětí v centru byly oběťmi znásilnění, 16 jich bylo nakaženo virem HIV a některé této nemoci již podlehly. S prosbou o pomoc se tedy na centrum obrací také tyto ženy a dívky. Bohužel jim všem není možné pomoci.
Naše návštěva sirotčince
Gomu jsme navštívili na začátku října 2012. Malý dřevěný domek stojí na všudypřítomné lávové struzce. Její šeď neoživuje téměř žádná vegetace v okolí. Jsou tři hodiny odpoledne a vítá nás asi 35 dětí. Některé jsou prý ještě ve škole. Za jeich usměvavými tvářemi a zvědavýma očima by člověk jen těžko hledal traumata a ztráty, které je během jejich krátkých životů potkaly. Přitom mnohé z nich viděly na vlastní oči, jak jejich otcové byli zabiti a matky znásilněny.
/Goma/afrika-kongo-demokraticka-republika-kongo-goma_MG_0546 kopie 2.jpg&fltr[]=wmi|http://www.obrazkyzcest.cz/img/watermark.png||80|4|50|100 "Sirotčinec Tchukudu Kids, Goma")
Sirotčinec Tchukudu Kids
Sirotčinec Tchukudu Kids
Starší kluci jedí u stolu...
Autor: Monika Hrdinová
Goma, provincie Severní Kivu, Demokratická republika Kongo
Model: Canon EOS 5D
Ohnisková vzdálenost: 24/1 mm
Doba expozice: 1/125 s
Clona: f/4
ISO: 1000
Datum pořízení: 01. 09. 2012
V každé z těchto malých komůrek jsou jen tři postele s matracemi překrytými hnědou plstěnou dekou. Nějak se nemůžeme dopočítat… Vždyť dětí je tu snad pět krát víc? Tady spí všechny děti? Dozvídáme se, že ano, že na každé posteli spí tři až čtyři děti. Dvě na délku a dvě na šířku. Ostatní spí na matracích na zemi. Je těžké nedat najevo údiv či rozčarování nad těmito podmínkami. Je nám však jasné, že tyto děti se nemají nejhůř, že mnoho dětí v Gomě a v Kongu vůbec takové štěstí nemá - přežívají na ulici nebo je odvlekli do lesů jako dětské vojáky. O děti v tomto centru se někdo stará, bez toho by už nikoho neměly. Pro ně je tento domek nadějí.
Když se vracíme z ložnic zpět ke vchodu, děti už sedí u stolu a večeří. Jejich stravu tvoří fazole, sladké brambory, maniokové listy a kukuřičný chleba. Maso a rýže jsou zcela výjimečné. Když má centrum dostatek finančních prostředků, děti jedí dva krát denně. V opačném případě jen jednou. Dnes mají chleba (bochník uhnětený z těstové hmoty připomínající náš chleba jen velmi vzdáleně) s omáčkou z maniokových listů. Větší děti sedí u stolu a ručkama si cpou jídlo do pusy. Ty menší by se u stolu k jídlu jen těžko probojovaly, jídlo jim je tedy "servírováno" na talířích přímo na podlaze. Za pár minut je po všem, nic nezbylo…
Jak centrum funguje?
Provoz centra pomáhají zajišťovat příspěvky od místních pastorů, zahraničních turistů a donátorů. Takto získalo centrum např. zařízení na mletí kukuřičné mouky. Z příspěvků jsou financovány školní poplatky a pomůcky, strava, ošacení a zdravotní péče pro děti.
Centrum by však mohlo být alespoň částečně soběstačné. Ve městě Sake vzdáleném od Gomy 27 km má centrum k dispozici pole. Na něm lze pěstovat brambory, fazole a kukuřici. Kvůli velké vzdálenosti od Gomy je však problémem doprava plodin z pole do města. Přitom když se např. sladké brambory nesklidí včas, tak v zemi shnijí. Pytel brambor v Sake stojí 8 amerických dolarů. Pytel brambor v Gomě, kde děti žijí, však stojí 15 dolarů. "Kdybychom měli malou dodávku, mohli bychom plodiny, které v Sake vypěstujeme, v Gomě prodat a za utržené peníze nakupovat potraviny v okolních vesnicích, kde jsou plodiny mnohem levnější", říká ředitel centra.
Sny a hrozby
Děti v centru se snaží o úspěšné dokončení školní docházky, některé dokonce uvažují o studiích na vysoké škole. I ony touží po bezpečném domově a vzdělání. Nalezení většího počtu podporovatelů a více finančních prostředků by pomohlo k lepšímu životu dětí v centru a ke splnění jejich snů.
Mezi ambicióznější plány centra patří postavení nové školy pro sirotky a děti, o něž se jejich rodiče z nejrůznějších důvodů nemohou postarat sami (vdovy, nemocné a znásilněné ženy a dívky), zajištění školních pomůcek (idálně také počítačů) pro děti a založení centra pro oběti násilí, kde by si postižené a opuštěné ženy mohly šitím a výrobou dalších produktů vydělávat peníze na živobytí a tolik potřebnou zdravotné péči.
Největší hrozbou centra je nedostatek financí potřebných pro jeho provoz a pro zajištění základních potřeb dětem. V zoufalství a pod vidinou zlepšení své životní situace v těžkých dobách centra uvažovaly některé děti o tom, že by se vrátily na ulici nebo se dokonce připojily k některé z ozbrojených skupin. Ředitel a jeho kolegové se snaží, aby dětem mohli poskytnout domov a především navrátit důvěru a víru v dobrý život.
Před několika měsíci dostalo centrum příkaz k vyklizení se z pronajatého domku. Přestože centrum vlastnilo sousední pozemek, chyběly prostředky na postavení nového domova pro děti. Díky finančním darům se však povedlo téměř nemožné – nový dům je již postaven a děti se letos mohly přestěhovat. Nyní tedy bydlí ve vlastním, novém domku. Zatím ale chybí prostředky na postavení koupelny, toalety a kuchyně. Do nového domova se v únoru 2013 přestěhovalo 22 dětí a poměr počtu postelí a dětí je již daleko přijatelnější. Ostatní děti byly umístěny do rodin. Stále jsou však součástí a pod ochranou centra Tchukudu Kids.
Několik příběhů dětí
Anna Anna nemá rodiče. Momentálně žije v sirotčinci Tchukudu Kids. Chodí do 4. třídy (r. 2013). Autor: Monika Hrdinová Goma, provincie Severní Kivu, Demokratická republika Kongo Model: Canon EOS 5D Ohnisková vzdálenost: 50/1 mm Doba expozice: 1/1000 s Clona: f/7.1 ISO: 320 Datum pořízení: 01. 10. 2012/Goma/afrika-kongo-demokraticka-republika-kongo-goma_MG_0563 kopie.jpg&fltr[]=wmi|http://www.obrazkyzcest.cz/img/watermark.png||80|1|50|100 "Anna - sirotek z Tchukudu Kids, Goma")
Anna
Innocent Kashiha (šestá třída): Jeho matka dostala AIDS poté, co byla znásilněna. Našli ji mrtvou na silnici mezi Gomou a Sake. Také jeho otec byl nakažen virem HIV a zemřel 4 roky poté, co zemřela jeho žena. Innocenta přivedla do centra v roce 2007 první žena jeho otce.
Má smysl pomáhat?
Často se v naší (tzv. moderní) společnosti setkávám s názorem, že pomáhat někomu v Africe je nesmysl. Že si za svou situaci a chudobu místní lidé mohou sami, že si pořizují hromady dětí, které pak nemohou uživit. Nebo že se “tam” stejně všichni postřílejí apod. Zajímavé je, že těmito myšlenkovými pochody oplývají především ti, kteří v Africe nikdy nebyli. Tváří se však, že všemu rozumí nejlíp, a žádnou diskusi na toto téma nepřipouštějí. Diskuse s těmito lidmi by byla asi opravdu jen ztrátou času…
Proč mají Afričané tolik dětí? Důvodů pro to je mnoho. Např. v těchto zemích většinou nefunguje žádný sociální systém. Pokud zestárnete a v produktivním věku jste nepracovali ve státní správě, žádný důchod nedostanete. Jste odkázáni sami na sebe, svou rodinu – na své děti. Zdravotnická péče je luxusní a nedostupná záležitost. Nedostupná jak po stránce finanční, tak i po stránce fyzické (např. v Keni připadá na jednoho lékaře až 20 tisíc pacientů!). Je tedy běžnou realitou, že mnoho dětí umře dřív, než se dožije věku tří let. Zjednodušeně řečeno, je třeba mít dětí co nejvíce, aby jich co nejvíce přežilo a měl se o vás kdo postarat.
Stejně tak je nedostupné i vzdělání, a to především dívkám. Školství není zdarma. Je třeba platit učitele, provoz školy, školní pomůcky, školní uniformy apod. V rodinách s velkým množstvím dětí dostane možnost vzdělání jen jedno nebo dvě děti, většinou chlapci. Na ně pak rodina spoléhá nejvíce. Nevzdělanost je příčinou neinformovanosti a neinformovanost má dopad na počet dětí. Antikoncepci ženy neznají nebo si ji nemohou dovolit. Kruh se uzavírá.
Nevzdělanost však také vytváří ideální podmínky pro manipulovatelnost. A je víc než jasné, že tento stav místním vládám velice vyhovuje. Nevzdělané a neinformované lidi snadněji strhnete na svou stranu silnými slovy a sliby, budou vás volit. Dejte chudému klukovi bez vzdělání a budoucnosti do ruky samopal a slibte mu, že když bude střílet, dostane najíst a bude z něj hrdina. Není co řešit – kluk půjde. Rebelie a válečné konflikty vnesou do života místních obyvatel strach, jejich produktivita klesá, chudoba roste, kruh se uzavírá.
Kde je řešení? Rozhodně se nic nezmění ze dne na den. Ale postupně, malými krůčky snad ano. Každé dítě, kterému umožníme vzdělání, je malým vítězstvím – nejen v Africe, ale nás všech vůbec.
Poznámka na závěr
Toto rozhodně není popis celé problematiky, ani to nebylo mým cílem. Je to jen pár myšlenek, které mě k tématu napadly, vyjádření toho, jak to cítím já. Pokud máte chuť podělit se o svůj názor, budu ráda, pokud mi napíšete email nebo pošlete zprávu na Facebooku.
